Rubrika: Spíše vážně než nevážně

V kostele byla cítit slabá vůně kadidla a chlad. Obojí nesnášela. Vlastně nesnášela i kostely. Byly pro ni  symbolem lživé čistoty, symbolem pokory, spoutanosti, symbolem slepé lásky, symbolem všeho, v čem se topila, co předstírala, co nenáviděla. Zvedla oči k oltáři a trpce se pousmála směrem k vousatému chlapovi, visícímu na kříži: „Připadám si úplně jako ty. Obnažená, neschopná…

Ten večer byl tichý a na nebi hvězdy svítily jinak, jinak než dnes. Ten večer Tě hvězdy volaly, lásko, k sobě tam nahoru, do nebes. Na tváři měsíc Ti vykouzlil stín  a Tvé oči hvězdy prosily: „Počkejte chvíli, zadržte, prosím!“ A pak už v Tvých očích nebyly plamínky lásky, žár který hřeje srdce snad každého, kdo…